[CS] Dáša Lasotová (IMIELSKÉ OBSZARY CZASU V GALERII STUDENT, 2012): Je mi ctí představit vám tvorbu polské autorky, paní profesorky, děkanky Fakulty umělecké edukace Univerzity umění v Poznani – paní JOANNY IMIELSKE.
Joanna Imielska vystavuje od roku 1986, v České republice poprvé. V Polsku a v zahraničí připravila 46 autorských výstav a zúčastnila se 83 výstav kolektivních. Věnuje se kresbě a malbě.
Výstavu pro Ostravu pojmenovala názvem OBSZARY CZASU.

Slovo czas je v češtině srozumitelné, ale když jsem se podívala do slovníku na význam slova obszar, nenalezla jsem jeden, ale bylo jich 22; areál, končina, kraj, krajina, mezera, objem, oblast, pásmo, plocha, prostor, prostranství, region, rozloha, rozpětí, rozsah, rozsáhlost, šíře, teritorium, území, velikost, vesmír, zóna.
Který z nich má autorka na mysli? Jsou to KRAJINY ČASU nebo ROZLOHY ČASU či snad ROZPĚTÍ ČASU, VESMÍRY ČASU, PROSTORY ČASU … Myslím, že nejpřiléhavější slovo objevíme v průběhu setkání s autorčiným dílem.
Ioanna Imielska komponuje ostravskou expozici z obrazů z cyklů ČAS, LABYRINT a 24 HODINY.

Východiskem vizuálního uvažování umělkyně se v roce 2001 stal fenomén času. Tvorbu z tohoto období prezentuje šestidílná barevná kresba tematizující formou květu spirálu času. Joanna Imielska k tomu sama říká: „Na začátku se vynořila otázka, zdali je pro nás minulost zátěží, jestli ovlivňuje naši současnost a podílí se na tvorbě naší budoucnosti. … Vzpomínky na obrazy z mé minulosti mne přivedly ke „tkaným kresbám“.“ … čas je dynamický, nedá se zastavit ani vrátit. A přece umisťuji čas v uzavřeném prostoru papíru – zamykám ho ve čtverci, v kruhu, v trojúhelníku … zdalipak je dosavadní směřování k chaosu překonáno konstruováním organizovaného celku?“
Autorčino ztvárňování úvah o významu, vlastnostech, podobách času je u ní provázeno ČASEM TVOŘENÍ, dobou, po kterou obraz vzniká, hodiny, dny a týdny kresby. Snad mohu připomenout obdobu množství času, které je potřebné např. při „konstruování“ paličkované krajky. A také je tu čas narůstání a rozpadání se listu rostliny, čas, kterým člověk měří nebo setrvává.

LABYRINT je pro Ioannu Imielskou mnohoznačným pojmem: „Částečně magickým a tím nezvykle fascinujícím – náboženským symbolem, symbolem života, symbolem smrti, symbolem vystupujícím v hádankách a hrách, také jako figura v zahradách, a také jako obyčejný dekorativní prvek. Všechny tyto významy našly v kresbách uplatnění.
Labyrinty byly nejprve stezkami přírody v mikrokosmu, později se proměnily v cesty měst v makrokosmu. Tyto dva světy vypadají téměř stejně. Následně LABYRINTY souvisejí s prvky hry – volba cesty znamená excitující a ne strachu zbavené putování. Ve svých pracích se snažím ponechat možnost výběru, je hodně cest, které vedou do středu, a není nutný vždy jeden cíl.“

Vrstvením „plánů“ cest v labyrintech vzniká obrazec různých časů. Zrcadlové přetisky map, plánů, textů jsou dále organizovány kreslenými geometrickými konstelacemi, z nichž některé více či méně připomínají uspořádání labyrintu.
Opět se zde vynořuje i asociace mandaly, která sama o sobě představuje i půdorys chrámu symbolizujícího duchovní cestu. I tento půdorys lze snad považovat za labyrint, jehož procházení probíhá v čase, který je pro proces v mysli/duši … poutníka nutný.
Vedle této symbolistně poetické roviny uplatnila umělkyně konceptuální přístup při tvorbě prací z cyklu 24 HODINY. Cyklus 24 HODINY tvoří 25 čtvercových obrazů, z toho 12 diptychů – tedy pro každou hodinu jedna kresba a jeden sólo obraz s názvem Nultá hodina. Ve dvanáctidílných „časových mandalách“ autorka používá přetisky obdržených dopisů, negativy a pozitivy záznamů činnosti mozku v povrchním i hlubokém spánku a záznamy tlukotu vlastního srdce.
Autorka říká, že zde uvažovala jen o svém osobním čase. Z toho hlediska by práce působila ze všech vystavených nejsubjektivněji, ale jeví se mi, že osobní dokumenty uspořádávané v rytmu hodinového ciferníku s denním i nočním kruhem – odkazují k mnohem obecněji platnému, k něčemu, co se dotýká každého člověka.

Šestidílný integrující nebo sumarizující obraz z tohoto souboru nezahrnuje rukopisy jiných osob, ale jsou použity jen „strojové“ záznamy spaní a bdění – hypnogramy a kardiogramy.
Na ručně vytvořené přetisky autentických materiálů vstupuje kresba tužkou, která s různou intenzitou přebarvováním a vytvářením zrcadlících ploch formuluje finální tvar.
Společným rysem prezentovaných cyklů je delikátní, subtilní a kultivované vyjadřování se k vzájemně na sebe navazujícím i vnitřně propojeným konceptům času, pomíjivosti a trvání a uplatnění forem geometrie (ve smyslu pojetí Petra Vopěnky). Na první pohled klidné a harmonické formy odhalují až v dalších rovinách symbolické obsahy a zneklidňují kontemplací individuálního a obecného.

Karel Pstružina v resumé svého článku Časovost myšlení a pojetí života píše: „Je rytmus života vymezen událostmi a okamžiky volby, nebo jde o fluxní prožívání světa? V obou případech lze základy rytmizace objasňovat v souvislosti s analýzou myšlení, neboť jak význam událostí, tak i tvorba rozhodnutí se k myšlení bezprostředně vztahují. Také život pojatý jako neustálý, aktuální prožitek světa nelze oddělit od myšlení. Rytmizaci myšlení pak lze odvodit ze střídání uvědoměných myšlenkových procesů, s ne vždy reflektovanými spontánními meditacemi, a z pravidelného střídání bdění a spánku. Vztahovat časovost života jen k událostem, či okamžikům volby, případně k uvědoměným stavům vědomí je proto pro pojetí rytmizace života nedostačujícím přístupem.“
Připadá mi, že jiným jazykem vyjadřuje základ toho, nač umělkyně ukazuje ve svých obrazech.

GALERIE STUDENT, OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V Ostravě, 21.2.2012 – 18.3.2012