Opis

[CS] Tomáš Koudela: Vážené dámy a pánové, osud tomu chtěl, abych dnes odpoledne kompetentním slovem posloužil zde vystavujícím umělcům a přítomnému publiku byl užitečný tím, že – když nepobavím – příliš nezdržím. Nahlédneme-li do etymologického slovníku, tak se můžeme dočíst, že Homérovi byl kosmos ozdobou, šperkem. V linii významu spojeného se zdobností vplouvá kosmická galéra do etymologické zátoky ozdobených nebo nalíčených osob, zejména žen (odtud dnešní kosmetika). V dalším čase se význam rozšiřuje na všechno uspořádané, upravené, řádné. Řecký filosof Pythagoras tímto výrazem označuje svět, vesmír. Je přesvědčen, že pozoruhodné uspořádaní světa, a právě to, že v němž žijí lidé, na rozdíl od nerozlišeného prvotního chaosu "temné propasti" kde se žádné tvary nevyskytují, naplňuje kosmos smyslem. Orientace v předmětném uměleckém angažmá, s nímž se máme dnes odpoledne možnost seznámit, budiž tímto krátkým exkurzem do hlubin času autorizována – zatím však jen jako náznak odstupu od toho, co většina považuje za hodnotu nejvyšší a také jako to, co je jí přijímáno bezvýhradně. Takový je úděl autentické umělecké tvorby. Úděl kosmu je trvání. Smyslem umění – hlediska názoru – je: být mikrokosmem. Reprezentantem tohoto specifického privátna je samojediná osoba první – Já a vyslovení jeho charakteru – Ty. V této souvislosti hovoříme o takovém světě, který je mikrocelkem nebo mikroentitou (ne tedy ve smyslu něčeho bezvýznamně malého) o světě, který je hodnotou spíše esenciální, podstatnou. Filozof Václav Bělohradský se zmiňuje o jistém paradoxu komplexit, které vystupují v rolích přirozených totalit arteficializovaných jako zjevení, a jejichž axiomatická rovina je odkrývána jako předsudek, jemuž je nutno porozumět v jeho vázanosti na místo, čas a problém, jejichž byl tento předsudek svého času řešením. A právě ono porozumění složitosti světa jako osvobozující elementarizaci moci jeho celku, bezpochyby umožní i nám, zde přítomným konzumentům umělecké tvorby, např. žít svět, ne jako zkušenost podmíněnosti jeho alternativní ideji – světa jako technické správnosti, ale spolu s uměním jej žít jako cestu, kterou nemůžeme procházet stále znovu a znovu, jak se nám zlíbí, ale především žít svět jako smrtelnost, spojující nás s uměním, za jistých okolností jevící se jako nesmrtelné. Smrtelnost nás mezi námi a nás se světem. Nejprve nás zaskakující, vzápětí nás osvobozující a skrze níž „přestává být svět mlhou zakrývající starou půdu obdělávanou až k jejímu naprostému vyčerpání.